Pátrání po amerických klaunech začalo pro archiváře filmu Klaunské šílenství leckdy u několikáté kopie téhož videa. Ed Perkins popsal v rozhovoru pro The Pitch, jak lidé vystřihovali kousky příspěvků na YouTube a vkládali je do dalších kompilací. Když pak filmaři hledali původní zdroj, vracely se jim útržky mizerné kvality. Právě tahle nepřehledná cesta patří k příběhu. Pomáhá vysvětlit, jak mohli lidé daleko od sebe poznávat domnělou hrozbu podle obrazu, o jehož původu skoro nic nevěděli.
Který les máme na mysli?
Na začátku byly zprávy dětí v Jižní Karolíně o klaunech skrývajících se mezi stromy. Během roku 2016 přicházela další hlášení z různých částí Spojených států, do věci se vložili policisté a některé školy z bezpečnostních důvodů omezily provoz. Pro místní vyšetřování rozhodovalo, kdo byl v určitou hodinu na určitém místě. Pro krátký záběr putující internetem stačilo mnohem méně. Titulek mu mohl přisoudit adresu a divák si zbytek snadno představil sám.
Právě tady mají ve filmu své místo policisté i svědci. Zatímco na obrazovce lze přehrát několik událostí za minutu, vzpomínka konkrétního člověka nutí zastavit se u jedné. Ukazuje také, které informace měl v době rozhodování vůbec k dispozici.
Štáb podle režiséra věnoval přibližně šest týdnů sestavování přehledu nahlášených případů.
Klauni už před rokem 2016
Perkins do dokumentu přizval také Benjamina Radforda, autora knihy o hrozivých klaunech v lidových vyprávěních i v populární kultuře. Jeho kniha vyšla dokonce dřív, než celá tahle vlna začala. Les na okraji města a postava, které pod nánosem líčidel není vidět do tváře, byly povědomé dávno před chytrými telefony. Nová byla rychlost, s níž se u podobného obrazu mohli sejít lidé, kteří si pod slovem les představovali každý ten svůj.
Fotogalerie


