Dokument Jarek se nesnaží převést život Jaromíra Nohavici do jednoduchého seznamu alb, koncertů a ocenění. Režisérka Petra Všelichová pracuje s dlouhodobým natáčením, soukromými archivy a prostředím, do něhož se běžný divák nedostane. Výsledkem je portrét písničkáře, jehož kariéra je spojená s hudbou, veřejným obdivem i spory, které kolem něj vznikaly.
Portrét, který nechává vedle sebe stát rozpory
Ve filmu zaznívají známé i méně známé skladby a Nohavica se vrací k různým etapám vlastního života. Dokument současně neobchází kontroverzní témata, takže nevytváří pouze oslavný medailon. Zajímavější je právě napětí mezi veřejnou postavou a člověkem, který své písně, rozhodnutí a minulost komentuje s odstupem mnoha let.
Písně, archiv a vlastní paměť vytvářejí několik verzí jednoho člověka
Nohavicův veřejný obraz se během desetiletí proměňoval a dokument má smysl právě tehdy, když tyto vrstvy nepřekládá do jednoduchého soudu. Soukromé materiály a dlouhodobé natáčení dávají možnost porovnat vzpomínky s tím, co zůstalo zachyceno, a sledovat, jak se stejná událost jeví člověku, který ji prožil, i publiku, které ji zná z médií.
Jarek proto působí nejzajímavěji jako portrét umělce, u něhož nelze oddělit skladby, popularitu a sporné momenty jednou tlustou čarou. Hudba je součástí vyprávění, ne omluvou ani obžalobou. Všelichová nechává vedle sebe existovat talent, osobní paměť a veřejné otázky, které se v čase neztratily. Právě možnost sledovat stejného člověka v různých obdobích dává filmu větší hodnotu než běžnému televiznímu profilu. Čas tu není jen chronologie, ale nástroj, který odhaluje proměnu názorů i sebeobrazu.
