Perfect Blue patří k filmům, které čas nezjemnil, ale naopak zvýraznil. Režijní debut Satoshiho Kona vznikl v době, kdy internet ještě nebyl každodenním jevištěm osobní identity, přesto velmi přesně zachytil úzkost z okamžiku, kdy člověk přestane mít kontrolu nad tím, jaký obraz o něm žije na veřejnosti. Japonský psychologický thriller studia Madhouse vstoupil do japonských kin 28. února 1998 a na ploše 82 minut rozehrává příběh, který není založený jen na šoku. Jeho největší síla spočívá v tom, že divákovi postupně bere jistotu, odkud se na dění vlastně dívá.
Mima mění kariéru, její stará tvář ale odmítá zmizet
Mima Kirigoe končí v dívčí popové skupině CHAM! a chce se prosadit jako herečka. Nová kariéra ji však rychle zavede do situací, které jsou v ostrém rozporu s nevinným obrazem popové idolky. Část fanoušků změnu odmítá a na internetu se zároveň objevuje stránka, která popisuje Mimin každodenní život s děsivou přesností. Když se v jejím okolí začnou dít násilné věci, film postupně rozrušuje hranici mezi natáčeným seriálem, skutečností a Miminou vlastní představou. Nejde přitom o laciný trik. Zmatek má jasný účel: ukazuje, co se stane, když člověk začne pochybovat nejen o okolí, ale i o vlastní paměti.
Satoshi Kon stříhá realitu na malé, nejisté kusy
Nejpůsobivější není samotná zápletka, ale způsob, jakým je vyprávěna. Kon často ukončí scénu v jednom prostoru a další obraz začne tak, že na několik vteřin nevíme, zda sledujeme pokračování, vzpomínku, sen nebo natáčení. Opakuje gesta, věty i kompozice, ale pokaždé jim dá jiný význam. Tím vzniká zvláštní rytmus: film uhání kupředu, přesto máme pocit, že se Mima nemůže dostat z jednoho psychického bodu. Madhouse navíc záměrně pracuje s všedností. Byty, chodby, televizní studio nebo tokijské ulice nevypadají jako fantastický svět. Právě proto jsou momenty, kdy se realita začne lámat, tak nepříjemné.
Film o slávě, který dnes působí ještě osobněji
Perfect Blue se často připomíná jako dílo, které předběhlo dobu tématem online identity. To je pravda jen zčásti. Ještě přesnější je v pozorování vztahu mezi publikem a veřejně známým člověkem. Fanoušek může mít pocit, že „svou“ hvězdu zná, a její změnu pak chápat téměř jako osobní útok. Film spojuje tuto posedlost s tlakem průmyslu, který Mimu rovněž přetváří podle vlastní potřeby. Mezi těmito dvěma silami zůstává člověk, který se snaží určit, která verze jeho života je ještě jeho vlastní. Díky tomu Perfect Blue nepůsobí jako historická kuriozita z počátků internetu. Je to komorní a mimořádně soustředěný thriller o identitě, pozornosti a ceně za okamžik, kdy se vlastní obraz dostane do rukou cizích lidí.
Fotogalerie
