Zuzanka přijíždí se dvěma sourozenci za dědečkem, který po smrti babičky zůstal sám a smutek je v domě cítit i bez dlouhého vysvětlování. Večer se rozhodne pro mladšího Tomíka udělat to, co dříve uměla babička: z náhodně vybraných slov vyčarovat pohádku. Babiččin slamák se tak stává bránou k vyprávění a současně způsobem, jak si rodina udržuje vztah s člověkem, který už s nimi není.
Každá pohádka může mít jiný svět, ale stejný důvod vzniknout
Animovaný film Pohádky po babičce využívá rámcový příběh k přechodu mezi různými stylizovanými epizodami. Čtyři režiséři – David Súkup, Patrik Pašš, Leon Vidmar a Jean-Claude Rozec – mohou jednotlivým částem dát vlastní vizuální rukopis. Rozmanitost ale drží pohromadě díky Zuzance, Tomíkovi a vzpomínce na babiččino vyprávění.
Důležité je, že fantazie zde není útěkem ve smyslu zapomnění. Děti si prostřednictvím pohádek zkoušejí pojmenovat věci, které se jim v běžném rozhovoru vysvětlují těžko. Strach, ztráta, odvaha nebo naděje mohou v pohádkovém světě dostat konkrétní podobu a být pro mladší dítě srozumitelnější.
Vyprávění jako rodinná paměť
Babička je přítomná právě tím, že její způsob vyprávění pokračuje. Zuzanka ji nekopíruje dokonale; přebírá princip a vytváří nové příběhy pro svou vlastní chvíli. Tím film ukazuje, že rodinná tradice není muzeální předmět, ale něco, co se mění s další generací.
Česko-slovinsko-slovenská koprodukce tak může oslovit malé děti dobrodružstvím a proměnlivou animací, zatímco dospělí vnímají citlivější vrstvu o ztrátě. Nejsilnější je myšlenka, že pohádka nemusí problém vyřešit. Může ale vytvořit bezpečný prostor, v němž se o něm dá poprvé mluvit a kde smutek nemusí znamenat konec společných příběhů.
