V Benátkách roku 1985 šel Wim Wenders na Café Müller. Setkání s tvorbou Piny Bausch ho zasáhlo natolik, že chtěl vidět i další představení. O mnoho let později z této blízkosti vyrostl dokument Pina: film o umění, které pokračuje v tělech lidí i po odchodu své tvůrkyně.
Wenders a Bausch připravovali projekt společně. Choreografčina smrt v roce 2009 jeho podobu změnila a do pokračování zásadně vstoupili tanečníci. Členové Tanztheater Wuppertal přinášejí její práci na plátno spolu s osobní pamětí. Pina tak dostává tváře těch, kteří ji znali ze společného tvoření.
Čtyři díla a cesta ven z divadla
Film představuje Svěcení jara, Café Müller, Kontakthof a Vollmond. Jejich odlišné podoby dávají divákovi několik možností, jak se k tanečnímu divadlu přiblížit. Lze sledovat úsilí těla, opakované gesto nebo způsob, jakým se dva lidé pokoušejí být spolu v jednom prostoru.
Wenders navíc s tanečníky vychází do ulic Wuppertalu a do krajiny. Pohyb se tak potkává s okolím, které nevzniklo jen pro něj. Místo hlediště proti jevišti dostává kamera možnost hledat vzdálenosti i v běžném světě: mezi tělem a budovou, jednotlivcem a otevřeným prostorem.
Původní natáčení v 3D souviselo právě se snahou zachytit hloubku tance.
Před kamerou vystupují mimo jiné Malou Airaudo, Regina Advento, Rainer Behr a Andrey Berezin. Dokument z roku 2011 měl premiéru na Berlinale a byl nominován na Oscara.
Do českých kin se vrací od 29. října 2026 s uváděnou délkou 103 minut. První Wendersovo setkání s Bausch bylo divácké. Pina nabízí příležitost navázat na něj podobně prostě: přijít, dívat se a nechat konkrétní lidi v pohybu, aby vzbudili další zvědavost.
Fotogalerie
