Dokument Pelíšky – 24 let zpátky se vrací k filmu Jana Hřebejka z roku 1999 a sleduje nejen jeho vznik, ale i to, proč si Pelíšky udržely mimořádně silné místo v české divácké paměti. Režisér Petr Horký pracuje s archivními materiály, vzpomínkami herců a tvůrců i s dobovým kontextem, ve kterém původní film vznikal.
Zákulisí je zajímavé tam, kde mění způsob, jakým známé scény čteme
Pelíšky patří k filmům, které mnoho diváků zná téměř zpaměti. Dokument proto nemusí znovu vysvětlovat základní děj. Mnohem cennější jsou informace o tom, jak se konkrétní scéna připravovala, co vzniklo improvizací, jak se měnil scénář nebo jak herci a štáb vnímali postavy v době natáčení. Známý výsledek tím dostává novou pracovní vrstvu.
Rozhovory s Miroslavem Donutilem, Simonou Stašovou, Bolkem Polívkou, Evou Holubovou a dalšími mohou současně ukázat, jak se vztah k filmu mění po více než dvou desetiletích. Herec si dnes nemusí pamatovat natáčení stejně jako v roce 1999 a některá scéna může mít po letech úplně jiný význam kvůli tomu, jak ji přijalo publikum.
Dokument připomíná dvě doby najednou
Původní Pelíšky se vracejí k atmosféře konce šedesátých let, zatímco dokument současně připomíná konec devadesátých let, kdy Hřebejkův film vznikal. Divák tak sleduje několik vrstev paměti: historické období zobrazené ve fikci, českou společnost v době premiéry a dnešní nostalgii po filmu, který sám už patří do kulturní historie.
Pelíšky – 24 let zpátky mají největší hodnotu tehdy, když nejsou pouze oslavným bonusem ke klasice. Archivní záběry, fotografie a vzpomínky mohou ukázat i nejistotu, změny a rozhodnutí, ze kterých tehdy nikdo nemohl vědět, že vznikne generační titul. Právě tato perspektiva připomíná, že „kultovní film“ není plán na place, ale výsledek dlouhého vztahu mezi dílem a publikem.
Zajímavý je i rozdíl mezi vzpomínkou tvůrce a pamětí publika. Herec může scénu považovat za drobný natáčecí den, zatímco diváci ji dvacet let citují jako jeden z hlavních momentů filmu. Dokument tím může ukázat, že význam díla po premiéře přestává patřit pouze jeho autorům. Pelíšky se staly součástí rodinných rituálů, televizních návratů a společného jazyka, který při natáčení nikdo nemohl naplánovat.
