Dům u moře pošle jednadvacetiletou Selin do léta roku 1996, kde se z ní stane nejbližší přítelkyně vlastní matky. Minulost, kterou dříve znala jen z rodinných vzpomínek, najednou sleduje zevnitř a může do ní přímo zasahovat.
Když dcera pozná matku dřív, než byla matkou
Selin se ocitne uprostřed milostného trojúhelníku, který ovlivnil budoucnost celé rodiny. Chce matce pomoci, současně ale postupně chápe, že každé dobře míněné rozhodnutí může změnit i její vlastní přítomnost.
Romantická fantasy tak stojí hlavně na generačním pohledu. Devadesátá léta nejsou jen nostalgickou kulisou; umožňují Selin zjistit, jaké sny a možnosti měla její matka ještě předtím, než se její život začal vyprávět jen jako součást rodinné historie.
Cesta do minulosti mění rodinné vzpomínky v živé rozhodování
Selin zná svou matku hlavně jako člověka, který už prošel zásadními životními volbami. Rok 1996 jí dovolí potkat ji dřív, než se tyto volby uzavřely. Místo hotového rodičovského obrazu vidí mladou ženu s vlastními přáními, pochybnostmi a možnostmi. Tím se mění i způsob, jakým Selin chápe rodinné příběhy, které dříve působily jednoznačně.
Dům u moře využívá cestování časem především jako emocionální nástroj. Největší riziko neleží v technických pravidlech přesunu, ale v pokušení napravit minulost podle vlastního dnešního pohledu. Selin postupně zjišťuje, že pomoc a zásah nejsou totéž a že respektovat matčina rozhodnutí může být těžší než pokusit se je změnit. Výsledkem je romantický příběh, v němž nostalgie neznamená návrat k lepším časům. Minulost je živé místo plné nehotových vztahů a Selin se v něm musí naučit dívat na vlastní rodinu méně samozřejmě.
