Proč někdo vytáhne telefon a vyfotografuje ženu, která nakupuje v supermarketu? Právě takový příklad uvedla režisérka Lygia M. Barbosa, když vysvětlovala, co ji přivedlo k případu Suzane von Richthofen. Její obličej se v Brazílii stal veřejně známým po vraždě rodičů Manfreda a Marísie v São Paulu v roce 2002. Soud dceru za účast na jejich vraždě odsoudil. Zájem o její podobu vydržel i dlouho poté, co dobové televizní štáby odložily kamery.
Zpráva z archivu, rozhovor ze současnosti
Dokument Dcera k neuvěření natočila Barbosa spolu s Paulem Gambalem Maká. Nové rozhovory se Suzane je zajímaly mimo jiné proto, že od jejího předchozího interview uplynulo více než deset let. V mezidobí se změnilo něco velmi konkrétního. Od roku 2023 si v Brazílii odpykávala zbytek trestu v otevřeném režimu. Návrat člověka odsouzeného za tolik sledovaný čin mezi ostatní lidi dostal v jejím případě zvláštní veřejné publikum.
Film vyrobila společnost Kromaki v koprodukci s Grama Filmes. Producentem je Rodrigo Letier.
Jak zestárly zprávy o případu
Tvůrci konfrontují současnou výpověď s tím, co vyšlo najevo při vyšetřování. K dispozici mají i archivy a rozhovory s lidmi, kteří případ znají zblízka. Staré záběry přitom mají dvojí hodnotu. Uchovávají podobu tehdejších událostí a současně připomínají, čí pohled na rodinu si země mohla odnést z televizního zpravodajství.
Portugalský podtitul filmu odkazuje k tomu, co čas nesmaže. Může tím být ztráta v jedné rodině, vzpomínka na titulní stránky i schopnost poznat po čtvrt století na ulici lidskou tvář. Právě v posledním významu se dokument obrací také k lidem na druhé straně fotoaparátu.
Fotogalerie



