Třináctiletá Karolína touží na začátku 90. let uspět v prestižním dívčím sboru. Znamená to koncerty, disciplínu, konkurenci i možnost vyjet na vysněné turné do Ameriky. V prostředí, kde se hlas a talent neustále porovnávají, se musí prosadit vedle dalších dívek včetně starší sestry Lucie a současně získat respekt obdivovaného sbormistra.
Obdiv k autoritě může změnit pravidla, která dítě považuje za normální
Sbormistr stojí na citlivém rozdílu mezi náročným uměleckým vedením a situací, v níž mladá zpěvačka ještě nedokáže rozpoznat hranice autority. Karolína přichází do sboru s touhou být vybraná. To znamená, že kritiku, pozornost i zvláštní zacházení může vnímat jinak než dospělý člověk, který má odstup a zkušenost.
Soutěživé prostředí tento problém ještě komplikuje. Dívky se navzájem porovnávají, chtějí sóla a potřebují potvrzení, že do prestižního kolektivu patří. Když je uznání spojeno s jednou výraznou autoritou, snadno vzniká nerovnováha, v níž je obtížné říct ne nebo si vůbec uvědomit, že něco není v pořádku.
Drama nemusí křičet, aby bylo znepokojivé
Režisér Ondřej Provazník má látku, která může být silnější v drobných posunech než ve velkých deklaracích. Změna tónu, soukromý rozhovor, privilegium nebo strach ze ztráty místa ve sboru mohou nést větší napětí než otevřený konflikt. Divák totiž vidí část situace jinak než třináctiletá Karolína.
Právě dětská perspektiva je zásadní. Film nemusí hrdinku proměnit v komentátorku vlastního příběhu; mnohem přesnější je ukázat, co chápe v danou chvíli a co jí začne docházet až později. Sbormistr se tak může stát nejen dramatem o hudebním prostředí, ale i příběhem o tom, jak těžké je rozpoznat zneužití důvěry tam, kde je obdiv, disciplína a touha uspět považována za samozřejmost.