Naim a Ryan jsou dva dospívající chlapci, jejichž vzájemná přitažlivost musí zůstat skrytá. Do jejich života vstoupí nadpřirozená entita, která dokáže přijmout podobu člověka, po němž oběť nejvíc touží.
Leviticus tak mění samotnou touhu v nebezpečný signál. Hrdinové nemohou jednoduše věřit tomu, co vidí, protože tvář člověka, kterého chtějí mít nablízku, může být současně podobou protivníka.
Největší slabina má tvář člověka, kterého milujete
Adrian Chiarella propojuje queer dospívání s hororem o identitě a strachu. Naim s Ryanem musí rozlišovat mezi skutečnou blízkostí a manipulací v prostředí, které jejich vztahu už tak nepřeje.
Hrozba je proto účinná právě tím, že se nevynořuje jako cizí monstrum. Přichází v podobě někoho známého a nutí oba chlapce zpochybňovat instinkt, který by za normálních okolností znamenal bezpečí.
Horor zasahuje přesně tam, kde by měl vznikat pocit bezpečí
Naim a Ryan už před příchodem entity žijí pod tlakem okolí a své city nemohou bez obav ukazovat. Nadpřirozená hrozba tuto nejistotu obrací proti nim. Podoba milovaného člověka přestane být důkazem důvěry a každý kontakt dostává druhý možný význam. Horor tak nevytváří strach pouze z monstra, ale z nemožnosti spolehnout se na vlastní touhu jako na bezpečné vodítko.
Tento princip dává vztahu obou chlapců větší dramatickou váhu. Potřebují si věřit právě ve chvíli, kdy protivník umí jejich důvěru napodobit. Rozpoznání skutečné osoby proto nezávisí jen na vzhledu, ale na společné zkušenosti, paměti a drobných detailech, které se nedají snadno zkopírovat. Leviticus tím propojuje intimní příběh dospívání s body hororem bez toho, aby jedna rovina sloužila pouze jako dekorace pro druhou.
